Každá naše zkušenost se zapisuje do buněčné paměti již od prenatálního věku. Narozené dítě ještě nemá pocit vlastního já, ale to neznamená, že jeho vědomí spí. Zhruba do dvou let se dítě identifikuje s pocity matky, dokud nezačne vymezovat své hranice a oddělí své já od zbytku světa. Je prokázané, že nejranější zkušenosti, včetně porodu, mají nejsilnější vliv na to, jakým způsobem budeme v budoucnosti prožívat každodenní realitu. 

Moment početí a prenatální období je zásadní pro to, abychom se ve světě cítili jako plnohodnotné bytosti. Jsme-li počati s láskou a v raném věku je o nás dobře pečováno, pak je pravděpodobné, že budeme cítit sebedůvěru a pocit bezpečí i jako dospělí lidé. Pokud ovšem nemáme to štěstí a narodíme se do prostředí, kde jsou rodiče nejistí, příliš mladí, nebo k otěhotnění došlo omylem, pak se můžeme dlouhodobě potýkat s pocity viny, marnosti, strachem, jako bychom zde, na planetě byli cizí. Můžeme těžko navazovat vztahy a necítit důvěru v život, může být pro nás těžké se materiálně zabezpečit. K pocitu vykořenění také přispívá oddělení dítěte od matky v porodnici, nedostatečný fyzický kontakt a špatný psychický stav matky po porodu a v následujících měsících. 

Až do věku sedmi let je naše podvědomí programováno tím, jak je s námi zacházeno. Náš pocit vlastní hodnoty a bezpečí se odvíjí od toho, jaké jsou vztahy v rodině a jakým způsobem nás ostatní vnímají. Každé dítě potřebuje láskyplné zrcadlo, zpětnou vazbu k tomu, že je dostatečně milováno a přijímáno se vším, co k němu patří. Zároveň vyžaduje i pevné a láskyplné hranice, aby se mohlo cítit dítětem. 

Veškerá manipulace, nátlak, hněv, lhostejnost a nejistota ze strany dospělých zůstává v dítěti jako nezpracované trauma, se kterým se bude v budoucnosti potýkat do té doby, dokud tyto emoce znovu neprožije a s láskou integruje do svého vědomí. 

Žádní rodiče však nejsou dokonalí a sami si nesou vlastní bolest a následky výchovy od jejich rodičů. Proto je důležité, abychom pochopili, že vše, co nám rodiče poskytnout nemohli, je právě našim úkolem v tomto životě, abychom si to dokázali poskytnout my sami a předat to dál našim dětem. Je to naše životní cesta, kterou jsme si vybrali a potřebujeme se rozvíjet na základě svých nedostatků. 

Lidé na to často zapomínají a uchovávají ve svých vzpomínkách křivdy a negativní postoje vůči vlastním rodičům. Ve vědomé rovině nechtějí být jako oni, snaží se jít jinou cestou, ale život je stejně staví stále před ty samé překážky a výzvy. Jako by říkal: „vrať se zpátky“. 

Vše, co v nás zůstalo jako křivda, nenávist, strach či odpor vůči našim rodičům, je noční můrou, propastí mezi našim vědomím a nevědomím. Je to ten batoh, břemeno, které stále vláčíme a utíkáme před ním, avšak neseme ho stále na svých zádech. 

Je to náš stín. Tak dlouho jsme se s nimi (rodiči) identifikovali, že se stali naší nedílnou součástí. Tak to zkrátka je, jsme z velké části svými rodiči, protože jsme vzešli z jejich lásky a z jejich těl. A vše, co na nich nemáme rádi, ve skutečnosti popíráme sami v sobě. 

Naši rodiče zde byli před námi. Jejich rodiče ještě dříve, proto jsou podle rodové hierarchie větší a zkušenější než my. Jejich energie je vstupní branou, velkým pilířem, o který se opírá náš vlastní život, ať už si to připustíme, nebo ne. My jsme menší, proto jim náleží naše úcta a respekt. Oni si nepřáli nic jiného, než abychom my mohli být šťastnější než oni. Proto bolest, kterou na sebe vzali a odžili, my už nemusíme prožívat, a tak by to mělo být. 

Když se však stavíme do role jejich soudců, odmítáme jejich osud nebo se jim snažíme pomáhat, protože v nich vidíme slabé a neschopné lidi, pak jdeme proti přirozenému řádu věcí. Je to naše pýcha, která nás staví do role většího a chytřejšího, než jsou oni. Tím se narušuje energetický tok, který v rodech přirozeně proudí od nejstarších generací po ty nejmladší. Každý člověk, který tento řád porušuje, bere bolest svých předků na sebe a pokračuje v jejím předávání mladším generacím. 

Je proto důležité, abychom se vůči svým rodičům necítili jako oběť. Náš život byla naše volba včetně podmínek, do kterých jsme vstoupili při našem početí. Dostali jsme takové rodiče, jakými jsme my sami byli v minulosti. Takový je zákon příčiny a následku. 

Pokud zůstaneme v roli oběti, bude se náš život motat v kruzích, budeme stále dokola prožívat bolest a utrpení ve svých vztazích. Vztah k naší matce je naší původní identifikací sebe sama, tak si můžete přebrat, jak moc máte rádi sami sebe, podle toho, co cítíte ke své matce. Její část v nás asi ze 40% stále žije a působí. 

Vztah k otci zase určuje naše mužské kvality, našeho vnitřního muže, je odrazem toho, jak funguje žena s partnerem a muž se světem. 

Nejsou-li rodiče ochotni propustit své dospělé děti ze své kontroly, pak na ně mají zhoubný vliv a je jen na člověku, jak si dokáže vůči nim nastavit své hranice. Někdy je lepší s manipulujícími rodiči na čas přerušit kontakt, abychom byli schopni vymanit se z jejich vlivu. 

V tomto bodě však spousta lidí končí a mají pocit, že je vyřešeno. Odříznou své rodiče z fyzického kontaktu, ale po duševní stránce pokračují v mentální projekci vlastní nenávisti a nepřijetí. Způsobují tak jen více bolesti jak rodičům, sobě, ale i svým dětem. Jejich děti potom převezmou štafetu a budou nucené se potýkat s úplně stejným problémem. 

Přijetí vlastních rodičů je klíčovým tématem v terapiích. Lidé z toho mají často velký strach a respekt, ale když najdou odvahu zpracovat své emoce, dostaví se velká úleva, vztahy se narovnají a člověk zaujme své místo v rodové linii tak, že může trvale prožívat podporu, energetickou výživu a sílu celého rodinného systému.